† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDVšichni jsme seděli u krbu v malé místnosti na konci hradu a pozorovali plamínky, které vroucně šlehaly do všech stran. Alice a Rose seděli na sedačce opírajíc se o své drahé polovičky, mezitím co já seděla blízko ohně se založenýma rukama a vedle mě Esmé, která si mě ustaraně prohlížela. Carlislie a Aro diskutovali ve vedlejší místnosti o možnostech úniku v případě nouze za to my diskutovali o plánu, který dnes sehrajeme.
Zahleděla jsem se do ohně. "Alice? Viděla jsi něco nového?" Prohodila jsem k mé sestře. Vzdychla. "Bohužel nic Bello. Pořád to samé. Dnes večer. Nic víc se nerozhodli."
Nesouhlasně jsem kývala hlavou. "Blbost. Vždyť mají za pár hodin zaútočit. Musí si vytvořit nějaký plán jak na nás. Není možné aby jen tak hleděli a čekali až se bude něco dít. Zkus se zaměřit na někoho jiného." Přemýšlela jsem nahlas. "Zkus ze zaměřit na tu ženskou. Jak se jmenovala?" Zeptala jsem se.
"Victoria" Odpověděla za ní Rose. Kývla jsem. "Na tu Victoriu. Ona je přece vůdcem té smečky ne?"
Alice se postavila a šla si sednout vedle mě. "Tím jsi právě nejsem jistá. Celou dobu sleduji co dělá, ale ona jenom vyčkává na povel. Podle mě není strůjcem tohohle útoku. Musí to být někdo zkušenější." Zamyslela se. "Někdo kdo má lepší smysly v lovení. Někdo do umí stopovat." Zlomil se ji hlas a ona pohlédla na Esmé.
Ta byla snad vystrašenější než já. Samozřejmě proto, že věděla o koho jde. "Myslíš že by to mohl být on?" Zeptala se ji ustrašeně Esmé. Jaký on? Nějaký lovec nebo co? "Jsem si tím jistá." Dodala po chvilce Alice.
Zvedla jsem obočí. "O co tady k čertu jde?" Nelíbilo se mi, když mluvili o něčem o čem jsem já nevěděla. Nahánělo mi to hrůzu.
Alice obtočila kolem mého ramena ruku. "Je to stopař. Umí vystopovat každou bytost na tomto světě. I kdybys utekla někdo hodně daleko, dřív nebo později si tě najde." Špitla. "Myslíme si s Esmé, že by to mohl být on, protože Voltuoriovi ho chtěli přijmout mezi své jako stopaře. Je strašně nebezpečný. Každý tvůj pohyb cítí." Pokračovala temně. Jako kdyby ten stopař bylo nějaké velké zlo, se kterým když jste se dostali do problému nevyváznete živí. "Ale on nechtěl. Chtěl být se svou družkou – to je ta Victoria. Zdá se být neškodná, ale ani netušíš jaká je to mrcha." Přidal se do diskuze Emmett a přistoupil s Jasperem k nám.
Nechtěla jsem poslouchat další strašidelné řeči o strašlivém, masochistickém upířím vrahovi, ale zvědavost mě přemohla. "Jak se jmenuje?" Špitla jsem zpátky. Přemítala jsem každý strávený život ve Volteře, ještě než jsem odjela do Forks, ale nemohla jsem si vybavit žádného stopaře.
Všichni Cullenovi naráz ztuhli a ani jeden se neopovážil říct jeho jméno.
"Jmenuje se James." Ozvalo se za námi. Otočili jsme se a zjistili, že to byl Carlisliův sametový hlas. "Jak říkala Alice, je to stopař. Velmi nebezpečný. Je jeden z nejlepších upířích krvelačných stopařů na světě. Pevně doufám, že to nebude zrovna on kdo vede tu celou armádu proti nám." Řekl. V jeho očích jsem, ale nepoznala strach nýbrž zoufalost. A to bylo zdaleka horší.
Alice se šla postavit ke Carlisliemu. "Je to on Carlislie. Vím to. Cítím to." Řekla smutně.
"Nevím jestli tohle zvládneme. Nemáme dost času abychom se připravili, abychom vymysleli nějaký plán." Povzdychla si a Carlislie ji dal ruku na rameno.
"Neboj. Nějak to zvládneme. Máme přece super schopnosti." Dodal zvesela a mrknul na Emmetta, který se rozzářil.
Nejistě se usmála. "To doufám. Nebude to lehká noc." Přikývla jsem. To určitě nebude. Všichni budeme doufat, že to nějak zvládneme. Měli bychom to lehčí kdyby tady byl on. Jeho schopnost by se nám náramně hodila a mě by se ulevilo. Nemusela jsem být vystrašená, protože bych věděla, že je on tady se mnou. Jenže nebyl. V tom byl ten rozdíl.
Jasper se hrdinsky napřímil. "Tak, jdeme vymyslet plán." Pousmál se, vyrazil do pracovny Ara a my za ním.
Všichni jsme se postavili doprostřed místnosti a čekali na Ara, který měl zanedlouho dorazit. Byli jsme rádi, že nám pomáhá už jen protože, byl přítel Carlieslieho. Všechno jsme měli promyšlené. Alice, já a Emmett se vydáme na východ do lesů a vyčkáme na novorozence, kteří se na nás pohrnou – byli jsme něco jako vábnička. Přijdou a zaútočí s vědomím, že jsme jen tři. My je, ale zavedeme pryč s lesa, taky dostatečně daleko od lidí přímo k Esmé, Jasperovi a Rose. Tam Jasper použije svou schopnost, a pozastaví ostatní tím, že jim vytvoří iluzi bolesti, mezitím co já budu jeho schopnost blokovat na nás. Rose, Alice, Emmett, Esmé a Carlislie se vrhnou na novorozené, roztrhají je na kusy a spálí. Až tohle dokončíme, najdeme Victorii a Jamese a uděláme to stejné.
Byla půlnoc. Všechno probíhalo podle plánu. Já, Alice a Emmett jsme se schovali do lesa, kde jsme měli přilákat novorozené.
"Kdy přijdou Alice?" Špitla jsem ji nervózně, když jsme v lese byli kolem hodiny. Emmett ležel v trávě jako by se nechumelilo a Alice pořád sledovala své vize. "Za deset vteřin. Uděláte co říkám. Vyskočíte z lesa, dáte znát svůj pach a začnete utíkat pryč za mnou. Až dorazíme na louku, ostatní už budou čekat. Souhlasíte?" Oba jsme přikývli.
Najednou jsem ucítila odporný pach novorozených. Emmett okamžitě vyskočil na nohy a rozhlédl se. Bylo tam asi kolem dvaceti krvelačných novorozených upírů mířících směrem k nám. Všichni měli otrhané oblečení a na zjizvené tváře. "Utíkejte!" Špitla Alice a rozběhla se k louce, jak jsme byli domluveni. Samozřejmě vše postupovalo podle plánů.
Novorození byli zničeni. Já jsem kupodivu přežila s menšími škrábanci na těle, ale kdybych byla člověk, asi bych měla utrhnutou hlavu a všechny končetiny nadvakrát zlámané. Nejhorší však mělo přijít. Tohle vše byl jenom začátek.
Všichni jsme stáli před kupou hořících mrtvých těl a dívali se jak plameny šlehají do nebe.
"Co teď?" Ptala se Esmé Carlieslea. Ten se jen poškrábal na bradě a řekl: "Musíme čekat dokud nás nenajdou. Půjdou po stopách těch novorozených, takže by tady měli být co nejdříve aby si to s námi vyřídili." Všichni jsme si byli jistí, že tohle je riskování, ale co se dalo dělat? Museli jsme jen čekat dokud nepřijdou.
Čekali jsme asi tři hodiny, když Alice měla vidění. "Co jsi viděla?" Zeptal se ji něžně, ale zároveň ustaraně Jasper, který ji držel za ruku.
"Ne..to nesmí." Začala blábolit Alice.
"Co se děje?" Zeptal se teď už jen ustaraně Jasper a hladil ji po vlasech. Skácela se k zemi a začala vzlykat.
"Bello.. on tě zabije. Musíš co nejdřív utéct. Už nás slyší. On přijde i s ní. Musíš teď hned." Nechápala jsem. Kde a kdy musím utéct a proč? Co se mnou udělají? V hlavě jsem měla plno otázek na které jsem nemohla odpovědět. Okamžitě jsem se rozběhla k Alici, která tam pořad vzlykala.
"Alice! Co se děje? Vysvětli mi co se děje. Kdo přijde?" Napadlo mě ještě dalších tisíc otázek, ale v tu chvíli nebyl čas. Bohužel ani na odpovědi. Najednou se z lesa vynořili dvě postavy. Bílá kráska s kudrnatými zrzavými vlasy a blonďák s vlasy svázanými do gumičky a vražedným pohledem. Okamžitě přiběhli k nám.
"Přišli jsme si pro Isabellu Volturi." Prohlásila ta ženská omotaná kolem toho blonďáka. Hlas měla hluboký a zvláštní, takový vábící. Nejspíše to byla Victoria a vedle ní James. Neunikl mi jeho pohled. Byl děsivý, chamtivý.
"Ne!" Vykřikla Alice, který seděla pořád ještě opřená o klubko slámy. James se zasmál.
"Ale my jsme se neptali." Řekla bezcitným tónem Victoria a popadla mě silou za rameno. Byla silnější než já. Její sevření bylo smrtící. Kdybych byla člověk, její stisk by mě zabil, protože bych se udusila, ale jelikož jsem upír, není nutné dýchat. Emmett, Jasper a Alice se okamžitě vrhli na Jamese, který postával necelý metr ode mě, mezitím Carlislie, Esmé a Rose se vrhli na Victoriu. Ta se jenom ušklíbla, popadla mě ještě silněji – pokud to bylo možné, a zatáhla mě do lesa.
"Bude to bolest." Zasmála se a mrkla na mě. Nechápala jsem ji. Jedním škubnutím mi urvala nohu a zahodila kdesi do keřů. Zasupěla jsem bolestí.
"Teď když dovolíš." Bezcitně se usmála a mířila zpátky za Jamesem, který se pral s ostatníma. S dálky jsem všechny sledovala. James byl rozervaný na kusy, které Rose a Alice házeli do hořících plamenů.
"Nééééé!" Ozvalo se zavrčení od Victorie. Okamžitě jsem se připlazila ke své odtrhnuté noze a přiložila ji na místo, kde původně měla být. Snažila jsem se, aby všechno do sebe zapadalo. Za necelou vteřinu jsem byla zase v pořádku.
"Už zase ta dvounohá Bella." Zamumlala jsem si pro sebe a usmála se, když v tom jsem si všimla, že v lese nejsem sama. Za mnou se ozvalo zavrčení. "Druh za druha." Prohlásila Victoria a já upadla do tmy.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDTahle je ze všech co jsem viděla nejlepší. A to jsem viděla i dost dobré, ale na tohle nemá fakt žádná parodie. xD
Zde :) Vážně se pobavíte !!
(Pořád si to pouštím dokola xD, ano jsem úchyl.)
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDKaždý se uchopil své práce. Esmé, Carlislie a Rosalie bojovali proti Emmettovi a Marcusi mezitím co já a Jasper jsme se soustředili na své schopnosti. Byl to dlouhý týden. Každý den ráno jsme bojovali, odpoledne jsme šli na lov abychom měli dost síly na trénink a večer zase do rána jsme zlepšovali své schopnosti, což bylo asi to nejdůležitější. Alice měla vidění, že novorozené vede jaká si ženská Viktoria, která má v plánu všechny vegetariány zabít a později přeměnit půlku lidstva v upíry.
Aro nás vzal do temné komory, kde jsem původně na vše zapomenout – nepříjemná vzpomínka, a dal postavit před nás na zkoušku pár upírů, které nepotřeboval. Všichni byli samozřejmě normální upíři s červenými oči, kteří na nás chtěli ihned zaútočit, protože sami byli novorození, dokud jim Aro neřekne.
Oba dva jsme se postavili metr od sebe, dostatečně daleko abychom nebyli ihned na dopad a čekali na pokyn Ara, který stál u menšího okýnka nalevo od nás.
"Jaspere. Můžeš začít." Pokynul Aro, zkřížil ruky na prsou a čekal co se bude dít.
Když Jasper uviděl všechny novorozené běžící naproti nám aniž by tušili co Jasper dělá okamžitě zavřel oči a začal se soustředit.
Najednou jsem ucítila strašnou bolest, kterou jsem okamžitě zablokovala, tak aby to dostatečně stačilo i na Ara, všichni upíři, kteří stáli před námi spadli na kolena a svíjeli se v bolestech.
Pohlédla jsem na Ara, který se jen spokojeně usmíval a tleskal.
"Výborně. Můžeš přestat. Vidím, že ten týdenní trénink ti velice pomohl. Zlepšuješ se." Zaradoval se a otočil hlavu na mě.
"Teď ty Isabello. Pokusíš se blokovat také bolest, ale proto, že vím, že jsi silná a Jasperovi emoce na tebe nestačí, přivedl jsem ti náhradu." Odvrátil hlavu ke dveřím . "Jane, pojď." Zvolal.
Tu chvíli vedle mě stála Jane, která si mě měřila nenávistným pohledem a vesele se usmívala. Asi věděla, že mi může způsobit velkou bolest, kterou si bude náramně užívat.
Aro si přistoupil mezi nás a pokynul. "Ty Jane, ji způsobíš menší bolest..Menší! Je to jasný, ne abys to přehnala a zabila ji." Mluvil k ní. "Za to ty." Otočil hlavu na mě. "Tu bolest budeš blokovat. Zkus použít i ruce, jak jsi to dělala předtím. Rozumíte?" Přikývli jsme.
Jak Aro říkal, pomáhalo mi, když jsem natáhla ruky před sebe a soustředila se na odpor. Musela jsem se soustředit na svou mysl, která mi říkala, že nepřipustí aby mě někdo ovládal. "Dobrá. Až mávnu rukou dolů, tak Isabella se začne soustředit, na to ty, Jane se budeš pokoušet ji působit menší bolest." Řekl, odstoupil od nás tři kroky a zvedl ruku. Jasper si stoupnul vedle Ara a přihlížel.
Nestačila jsem ani pořádně zareagovat, když jsem se svíjela v bolestech na zemi. Ta potvora. Mnou jakoby proudil elektrický šok, který se mnou cloumal ze strany na stranu a nemohla jsem přitom dýchat. Mé oči se zavřeli, a mé uši slyšeli asi tak, jako kdybych byla pod hladinou vody. Ztlumeně, sotva slyšitelně.
"Jane! Dost!" Slyšela jsem Ara.
"Ani náhodou." Prohlásil kdosi.
"Říkám dost!"
"Bello jsi v pořádku?" Ptal se Jasper, který ihned ke mně přiběhl. Cítila jsem, jak na mě zkoušel různé emoce, ale nedařilo se mu to. Ty jeho jsem dokázala blokovat, ale Janeniny ne. Byla příliš silná abych ji mohla vzdorovat.
Dál jsem už neslyšela. Byla to strašná bolest, ale ani zdaleka se nevyrovnala té psychické. Byla jsem mimo dění. Mé oči jakoby zeslábly a já dokázala vnímat jenom tmu, která mě obklopovala ze všech stran a tělo bylo téměř mrtvé. Necítila jsem chodila, nohy, ruce – jako kdyby se můj cit vytratil.
Bolest přesto pořád nepřestávala. Připadalo mi to jako věčnost, byla jsem si jistá, že umřu. Tentokrát už doopravdy. Nedokázala jsem pořádně, natož logicky myslet, ale věděla jsem, že mi nezbývá už mnoho času. Mozek jakoby ztuhnul a nechtěl pracovat.
Slyšela jsem, jak všichni Cullenovi přiběhli a skláněli se nad mým bezmocným tělem. Alice mě okamžitě popadla za ramena a táhla kdesi do kouta. "ŠŠšš, Bello. Budeš v pořádku." Uklidňovala mě. Uslyšela jsem Janin křik a bolest najednou utichla, ale tělo jsem pořád necítila. "Co se stalo?" Vysoukala jsem ze sebe asi po minutě.
Alice jen vzdychla. "Zlomili ji vaz. Bude v pořádku. Mrcha jedna." Naříkala. "Budeš v pořádku. Za chvíli přijde Carlislie a podívá se na tebe s Arem. Nebudeš moct bojovat, takže tě tady necháme a my se dáme do boje. Ještě se pokusíme zavolat o pomoc do Denali, jestli nám nepomůžou, ale s tím nepočítáme." Její hlas zněl zklamaně. Nevěřila jsem vlastním uším. Přece by mě tady nenechali trčet. Hlavně ne Carlislie, přece věděl, že bych tady neseděla na zadku a čekala až se všichni vrátí, a to by bylo ještě dobré pokud by to všichni přežili. Je jich moc na to, aby to zvládli samy a já mám dost dobrou schopnost. Mohla bych jim pomoct.
Rozhodně jsem to nechtěla nenechat jen tak být. "Ne Alice." Protestovala jsem. "Nemůžete mě tady nechat. Co když se vám něco stane? Bude to moje vina, já vás do toho všeho zatáhla. To já. Já za to můžu. Jak sem říkala, to všechno je mezi Arem a mnou. Měl to být můj úkol ne váš." Rozkřikla jsem se.
Rosalie okamžitě přiběhla k nám. "Co se tady děje?" Nasadila frustrující výraz. Alice si sedla vedle mě. "Nemůže bojovat, Rose. Musíme jít bez ní." Vzdychla. Ale já se bez boje nevzdám.
Sedla jsem si a opřela se o kamennou zeď. "Ne. Já tam půjdu. Zvládnu bojovat." Přesvědčovala jsem je, ale i sama sebe. Nevěděla jsem jestli to zvládnu, ale pokusím se. Budu bojovat – musím. Rose si sedla naproti mně do tureckého sedu a chytla mě za ruku. "Nemusíš to dělat, jenom kvůli toho že máš povit viny. Patříš do naší rodiny a my svou rodinu chráníme ať se děje cokoliv. Však mi těm novorozeným ukážeme co jsou Cullenovi zač." Usmála se a potom obrátila hlavu na Alici, která měla zřejmě vidění.
"Co jsi viděla?" Vyhrkly jsme obě dvě. Jen se na nás nejistě podívala a zakývala hlavou. "Rozhodli se. Půjdou po nás. Zaútočí už dnes večer. Rose, kolik je hodin?" Zeptala se své sestry, a ta se podívala na své předražené hodinky. "Máme čas. Je deset minut po půlnoci." Řekla s vyrovnaným hlasem. "Pokud teda zaútočí až dneska." Upřesnila. Alice kývla, popadla mě za jedno rameno a Rose za druhé.
"Chodit snad ještě zvládnu ne?" Protestovala jsem, když mě táhli do pokoje.
Obě se zasmáli. "Tak o tom pochybuju." Řekl s úsměvem na rtech Emmett, který se u nás objevil. "Mám vyřídit , že Carlislie na tebe čeká ve tvém pokoji." Řekl a pochodoval zpátky do temné komnaty. "Sakra. Připadám si jako posel zpráv. Už je to pátý vzkaz, který jsem dnes doručil." Postěžoval si Emmett, když zašel za roh. Všechny tři jsme okamžitě dostali záchvat smíchu. Byla jsem ráda, že je tu aspoň někdo takový, který mi dokáže zvednout náladu i přes to všechno co se dnes stalo.
Alice a Rose mě zavedli do pokoje, kde mě samozřejmě čekal Carlislie s Arem a dívali se na mě s nespokojeným výrazem. "Je ti něco Bello? Bolí tě něco? Máš něco .. uh urvaného?" Zeptal se mě ihned, když viděl, jak mě obě dvě tahali po místnosti jako mrtvolu. Ta poslední otázka mi připadala směšná. Zasmála jsem se. "Ne nic mi není. Jsem v pohodě." Snažila jsem všechny přesvědčit, ale zdálo se , že to nezabralo.
"Jo to vidím." Zamračil se Carlislie. Potom svýma očima zabloudil na mou ruku a na tváři se objevil vyděšený výraz. "Jsi si jistá, že jsi něco nezapomněla?" Zasmál se. Pohlédla jsem na svou ruku a zjistila, že mi chybí prst. Zděšeně jsem zvedla svou ruku před sebe a prohlížela si ji. "To je poprvé, co mi chybí malíček." Blábolila jsem. Všichni se zasmáli.
Alice s Rose mě posadili na postel, a sedli se vedle mě aby si byli jisté, že se nepřevrátím i tam. "Neboj." Dusila se smíchem Alice. "To se spraví." Uklidňovala mě. Mě to teda tak směšný nepřipadalo. Vždyť jsem přišla o prst. Hůř. O malíček.
Rose mě objala jednou rukou a pošeptala mi do ucha. "Sice nevím jak, ale myslím, že Alice má pravdu." Zasmála a odklonila se.
Já jediná v místnosti jsem byla vyděšená. V tom se rozrazili dveře. Stal tam Emmett s Jasperem a zdálo se že za chvíli vyprsknou smíchy. Všimla jsem si, že Emmett držel v ruce něco malého. No jasně, můj malíček.
Okamžitě jsem se k němu rozběhla. "Dej to sem." Vyrvala jsem mu malíček z jeho mohutné ruky a přiložila k místu, kde chybí. Samozřejmě se nějakým zázrakem spojil a já zůstala stát na místě s pusou dokořán.
Emmett se bouřlivě zasmál. "Esmé ho našla. Ani nevíš jak se lekla. Myslela si, že jsi na kusy." Smál se dál. "Jo a teď tě hledá." Prohlásil Jasper, kterému se cukali koutky úst.
"Bello! Jsi v pořádku?" Křičela přes celý hrad Esmé.
"Ano. Jsem celá." Zasmála jsem se nad tou představou, jak ta věta teď zněla.
"Ano, ale nebyla mami." Dodal Emmett, který si samozřejmě nenechal utéct vtipnou poznámku. Když nás Esmé našla, okamžitě se ke mně přiřítila a objala mě. Bála jsem se aby mě neumačkala k smrti. To bych už asi nedala. Byla jsem slabá, sotva jsem se udržela na nohách. "Bože, Bello. Jsem ráda, že žiješ." Vzlykala.
"Jsem v pořádku, Esmé." Usmála jsem se. "Byl to jenom malíček."
Vytřeštila na mě oči. "Jenom malíček? Za chvíli to může být i hlava, při tvém štěstí." Přimáčkla se ke mně ještě víc. Tohle už rozesmálo všechny, kromě Ara, který stál v koutě se založenýma rukama a nervózně se houpal na nohách.
Alice si toho samozřejmě všimla. "Aro? Můžeme požádat Tanyinu rodinu aby nám pomohla? Protože Bella nebude moct bojovat." Zeptala se ho.
Jemně jsem Esmé odstrčila a postavila se před Alice. "Ne Alice, tohle není nutné. Já to zvládnu. Vidíš? Už stojím." Namítala jsem. Nesouhlasně kývala hlavou. Už otevírala ústa, aby něco namítla, ale já jsem ji předehnala. "Byl to jenom pitomý malíček." Zvýšila jsem hlas. Emmett popošel ke mně a objal mě jedním ramenem.
"Alice.. vždyť to byl jenom malíček." Usmíval se. "Vždyť vidíš stojí? Stojí. Mluví? Mluví. Tak co řešíš?" Alice se zamračila. "Může si ublížit! Může se ji něco stát!" Protestovala dál.
"Nestane, vždyť to je naše sestřička. Já ji budu chránit. Od teď jsem její bodyguard." Nad tím slovem jsem se musela usmát. Alice rezignovaně přikývla a já se děkovně podívala na Emmetta. Ten jenom přikývl a potom dodal. "Ale nemysli si, že teď tě pustím z očí. Budu tě chránit ve dne i v noci." Mrknul na mě.
Všichni se zasmáli, když jsem si všimla Roselinina žárlivého pohledu, který potom přešel na hranou uraženost. "No Emmette, já myslela, že na večery jsem tu já!" Emmett se zasmál a omluvně políbil Rose na nos. "Neboj lásko. Ty budeš pro mě vždycky to první na světě."
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDVe zlomku vteřiny, jako kdyby se zhroutil můj život – který skončil už tím, když jsem Edwarda opustila, ale teď opustil on mě, protože mě nemiloval. Bylo to jiné.
Cítila jsem jak se mi zamotávají nohy a já se řítila k zemi. Bohužel jsem nemohla omdlít, takže jsem vše vytrpěla.
"Je mi to líto Bello.." Utěšovala Alice, která se nade mnou skláněla a byla plná smutku. "Udělal to pro tebe.."
Tomu jsem nechtěla ani při nejmenším věřit. Když to udělal pro mě, tak proč mě opouštěl? Snad věděl, že to bylo to nejhorší co by mi mohl udělat. Z celého srdce jsem ho nenáviděla, že mě opustil, ale zároveň milovala, protože existoval.
Jeden člověk – v mém případě upír, mi změnil celý život, o kterém jsem neměla ani tušení, že takový může být. Život ve kterém jsem milovala.
"To bude dobrý Bello.. Však ten pitomec si uvědomí, že udělal chybu." Objímala mě Alice, mezitím co jsem ji vzlykala na ramenou.
"On už mě ..nemiluje že?" Konstatovala jsem. Neodpověděla. "Tohle mi stačí." Uvědomila jsem si, že všechno to co mi řekl, to že mě miloval byla jedná krutá lež, která mě stála srdce a život.
"Je mi to líto.." Šeptala mi do ucha.
Vytrhla jsem se s Aliciného náručí a rozběhla se do mého pokoje, kde jsem zůstala ležet bez duše a srdce, které mi sebral a po kterých mi zbyla jen velká díra.
Po pár strávených nocí, které jsem jen provzlykala, jsem se konečně vzpamatovala a usoudila, že se pokusím žít život bez Edwarda, jak jsem měla v plánu.
Nevěděla jsem jestli to dokážu, protože Edward byla moje jediná životní láska, která mě držela při životě, ale když mám žít, tak se budu aspoň snažit žít. Nic jsem od toho neočekávala. Přesto jsem nevěřila, že to zvládnu. Bylo to jako kdyby mě pohltilo něco velkého, s čím jsem se nemohla měřit – Emmett to vážně nebyl, a bralo to všechnu sílu, která tam ještě zůstala po kousíčkách a vychutnávalo si jí.
Cullenovi – až samozřejmě na něho, tady byli a diskutovali s Arem o těch novorozených, které měli zničit. Pořád se té představy, že odejdou beze mne nevzdali i když jsem jim to pořád vymlouvala. Hlavně Alice s Rosalie, které mě chtěli ihned po tomhle incidentu vytáhnout na nákupy.
Zrovna jsem byla s Emmettem a Jasperem na lovu. Já ulovila s Emmettem pár medvědů a Jasper se musel přizpůsobit, protože žádnou jinou zvěř tady Voltuirovi neměli.
"Tak schválně Bellinko" Začal s výsměšným hlasem Emmett. "Kdo uloví támhle toho medvěda." Řekl a ukázal na toho dvoumetrového medvěda kilometr od nás, který se zrovna krmil rybami z řeky.
"Tak za prvé; neříkej mi Bellinko" Řekla jsem uraženě. " a za druhé; vyzíváš mě na souboj?" Mrknul na mě a já pozvedla obočí. Kde se najednou vzala ta Emmettova energie? Pokud jsem si všimla, ještě před chvíli tady jako jediný z nás tří měl špatnou náladu. Samozřejmě na mou dobrou náladu měl zásluhu Jasper.
"Jasper nám to odstartuje. Že?" Obrátil hlavu na svého bratra, který si mezitím vychutnával už třetího medvěda. Jen přikývl a naznačil, že se máme připravit. Za necelou vteřinu Jasper vysál medvěda a už byl u nás.
"Na tři?" Zeptal se Emmett a ještě na mě šibalsky mrknul. Ten kluk, něco kuje. Pomyslila jsem si.
"Na tři.." Souhlasil Jasper a postavil se naproti nás.
"Dobře upíři." Začal. Samozřejmě jsem se nad tím slovem otřepala, protože jsem neměla ráda, když mě někdo oslovil upírem. Emmett si toho všiml a hlasitě se zasmál. "Postavte se do svých bojovných pozic.." Pokračoval Jasper a napřáhl ruku nahoru.
"Nemusíš to tak prožívat bratříčku." Smál se Emmett.
"Pokud sis nevšiml, já posledních sto let prožívám všechno." Zavtipkoval Jasper. Tomu jsem se musela zasmát.
"Jen počkej Bellinko, však já ti to nandám." Škádlil mě Emmett.
"To se uvidí." Šibalsky jsem mrkla a doufala jsem, že ho to alespoň trošku překvapilo, když v tom mě obklopil pocit přátelství. Okamžitě jsme oba natočili zuřivě hlavu na Jaspera, který se jen omluvně zatvářil a pokračoval ve svém odstartování.
"Na tři upíři. Jedna..." Odpočítával. "Dva....tři." Zavýskl Jasper a v tu ránu jsem byla u medvěda mezitím co Emmett se ještě nerozběhl. Nechtěla jsem si s medvědem hrát, takže jsem po něm jednoduše skočila a do krku mu zabořila své ostré špičáky, které čekali na krev.
Emmett jen smutně přihlížel. "Myslím Emmette" Volal na něho Jasper, který se k nám rozběhl. "že jsi ji podcenil." Zazubil se.
Emmett na něho jen zavrčel a popošel ke mně. Já se jen blaženě usmála a krmila se medvědem.
"Jsi rychlejší, než jsem si myslel." Vzdychl. "U nás to byl Ed.." Stuhla jsem, ale dělala jsem, že jsem ho neslyšela. Všichni moc dobře věděli, že jsem na tohle téma citlivá. Chtěla jsem na něho zapomenout a všichni se snažili mi ho nepřipomínat. Trápila jsem sekali němu dlouho a hodně.
"Ehm.. měli by jsme si to někdy zopakovat." Změnil téma, když viděl, že jsem mu nevěnovala pohled. Nasadila jsem ten nejupřímnější úsměv, na který jsem se zmohla a přikývla. Když v tom se u nás objevila Alice s Rosalie.
"Co to tady děláte?" Smála se Rosalie, když si všimla mých a Emmettových bojovných pozic. On samozřejmě využil situace.
"Miláčku. Ona mě předběhla." Fňukal Emmett a rozběhl se k Rosalie.
"To je mi líto." Řekla sarkasticky Rosalie a objala ho. Všichni se zasmáli. Alice rychle přiběhla ke mně.
"Dobrá." Pochválila mně a popadla mně za ruku. "Ale teď musíme jít za Arem a domluvit se na těch novorozených." Pokračovala a usmála se. Ihned jsem si představila Alicin obrázek před očima, kde už nakupujeme v Olympii.
Všichni souhlasili a tak jsme se rozběhli k hradu, kde nás samozřejmě čekal Carlislie, Esmé, Aro a kupodivu i Jane.
"Takže Bello. Všichni jsme se domluvili, že nám pomůžeš." Usmál se Carlislie a já byla nadmíru spokojená. Aspoň tady nebudu sedět na zadku a strachovat se, jestli se jim něco nestalo. Alicin stisk zesílil.
"Ano. Domluvili jsme se tak. Jane vám pomůže. Všichni jistě víte jaké má schopnosti." Pokračoval kapku zklamaně Aro. "Novorozených tam bude kolem padesátky, takže to nebude lehké jak to vypadá. Jsou daleko žíznivější a silnější než my." Pokračoval.
"Ale za to máme super schopnosti." Přidal se do diskuze vesele Emmett přetékajíc pyšností.
Aro se tiše zasmál. "Ano. Alice vidí budoucnost a Jasper umí ovládat emoce – což se nám hodí a Isabella blokuje schopnosti ostatních." Vysvětloval Jane, která jediná nevěděla nic o Cullenových. Jen kývla, že rozumí a začala si každého postupně prohlížet.
"Takže.." Začala jsem. "Kdy?" Zeptala jsem se. Byla jsem strašně nervózní. Co když to z nás někdo nepřežije? Bylo by to jenom moje vina. Když jsem tak přemýšlela, měla bych jít do toho boje sama, jak jsem ostatně měla jít, ale nejspíš bych to nezvládla.
Aro chvíli zaváhal a potom se podíval na Carlislieho. Ten jen opatrně přikývl.
"Nu dobrá." Konstatoval. "Máme asi týden na připravení. Emmett a Marcus budou ostatní učit bojovat, Jasper a Isabella budou zkoušet rozvíjet své schopnosti tak, aby byli dostatečné aspoň na většinu novorozenců a Alice bude kontrolovat svou myslí každý jejich čin. Souhlasíte?" Spíše to nebyla otázka, ale rozkaz. Všichni samozřejmě souhlasili. Co zbývalo.
Aro se vesele usmál, popadl Jane za rameno a odešel s ní do hradu. Všichni jsme tam stáli jako sochy, které nevěděli co dělat.
"Myslím, že je čas se toho hodně naučit." Prohlásil Carlislie. "Tentokrát na to, ale nemáme věčnost..." Vzdychl.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHD Takže jsem chtěla napsat moje oblíbené povídky (o stmívání), které čtu nebo četla buď na stmivani.wz.cz, edwardcullen.kx.cz nebo twilight.webzdarma
Edward Cullen - Neznám tě Edwarde Cullene, Jenom sen, Omamná vůně fézie, Moje prababička byla upírka,Chuť věčnosti, Smím tě políbit?, Víc než osud, Odi et Amo ..
Stmívání.wz.cz - Zakázaná láska, Věčnost, Choose right way, Půlnoc, Nový (ne) život,..
Twilight.webgarden - Stmívání trochu jinak, Karty osudu, Dream danger and love, Štěstí s podmínkou, Potlačená láska, Věčný úplněk
Romantické romány; liter.cz
Sweet Girl- Do téhle povídky jsem se začetla, zklamal mě ale konec.. A já doufala :')
Lidská slabost - Láska? - Tak tahle povídka mě úplně dostala <33 I když není o upírech, stejně je tak krásná. Chris (kluk od hl. hrdinky) - Má uplně stejnou povahu jako Edward, škoda jenom, že není upír 8-)
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHD "Měli bychom si promluvit." Řekl ten jemně sametový hlas za mnou. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se otočit a podívat se mu do očí, ale byla jsem srab.
Jen jsem se otočila. Jeho ruka, která byla doposud na mém ramenu sklouzla k mé, a uchopila ji. Dívala jsem se na své klepající se nohy. Neodpovídala jsem.
Vzdychl a pozvedl mi svým malíčkem bradu tak, abych mu viděla do očí. Jenže já je zavřela. Nechtěla jsem vidět tu bolest co jsem mu způsobila, natož nenávist, kterou ke mně teď cítí. Nechtěla.
Znovu vzdychl, propletl se mnou prsty a táhl mě do pokoje. Nevnímala jsem nic jiného než jeho, takže jsem nevěděla, že všichni odešli a nechali nás o samotě.
Jakmile jsme vešli do pokoje, pustil mou ruku a sedl si na postel, kde si rukama zakryl obličej. Nebyla jsem schopná nic říct, protože jsem stála ještě u dveří jako socha a byla v transu.
Začala jsem vzlykat a složila se k zemi.
"Bello?" Ozval se jeho hlas. "Bello, jsi v pořádku?" Ptal se, ale nepřišel ke mně. Nechal mě tam skrčenou na zemi.
"Jsem..jsem..v.po..pořádku? Právě.. jsem..řekla.. tomu koho...miluju, že .že...ho..." Na víc jsem se nezmohla.
Seděl a upřeně se na mě díval. Nesnáší mě. Věděla jsem to. Proč já husa hloupá jsem mu říkala, že ho nesnáším. To já ho opustila, já se s ním nerozloučila. To všechno já.
"Pro..promiň.. za.. všechno..co jsem ...ti kdy u..udělala." Vzlykala jsem. Tentokrát přišel za mnou, popadl mě za ramena a postavil mě. Hleděla jsem mu do očí. Neviděla jsem tam žádnou nenávist nebo bolest. Viděla jsem smutek, což mě ještě více bolelo.
"Slibuju....Edwarde...slibuju, že... už vás.. nebudu obtěžovat." Začala jsem znova. Nechtěla jsem aby to tak bylo, ale muselo.
Nedotýkal se mě. Byli jsme vzdálení od sebe metr, ale mě to připadalo jako strašlivá dálka. "Do...domluvím Arovi, ať vás.. pustí... ... půjdete.. pryč.. já .. zůstanu.." Pokračovala jsem. Jenom přihlížel. Vždyť jsem si zasloužila aby si mě nevšímal. Aby mě nenáviděl, aby jsem mu byla ukradená. To já to pokazila.. já.
"Slíbíš mi něco?" Dodal po chvíli ticha.
"Cokoliv." Zašeptala jsem.
"Nezapomeň na mě.." Řekl a políbil mne na čelo.
Přikývla jsem. Chvíli přemýšlel, a potom odešel. Zůstala jsem s pusou dokořán sama v koutě, kde jsem celou dobu stála. Nečekala jsem, že by to vzdal, ale zasloužila jsem si to. Pravidelně jsem dýchala, aby mě nepopadl amok, který jsem v sobě držela a nezhroutila se znovu.
Snažila jsem se uklidňovat tím, že to vše brzy skončí, že si nechám vymazat paměť a na vše zapomenu. Jenže byl tu problém. Slíbila jsem mu to. Nemohla jsem jen tak utéct před svým životem. Pokud nějaký život budu mít, protože bez něho jsem jen chodící mrtvá duše.
Uběhl týden. Cullenovi tady ještě byli a čekali na svolení. S Edwardem jsem nepromluvila jediné slůvko, protože já jsem byla pořád zavřená u sebe a on diskutoval s Arem.
Seděla jsem v mém pokoji na posteli a poslouchala jejich rozhovor.
"My bez Belly neodejdeme!" Křičela Alice společně s Rosalie.
"Tak tu zůstanete s námi." Zasmál se Aro.
"Ne." Zavrčel Edward. "Alice, Rose asi bychom měli jít.."
Když tohle pronesl, začala jsem znova vzlykat. Bylo to jasné. Nemiloval mě. Ublížila jsem mu natolik, že jeho láska ke mně zanikla – pokud ke mně něco cítil a to všechno co řekl tehdy nebyla lež.
"No to nemyslíš vážně Edwarde?!" Pískla na něho Alice.
"Myslím. Bude to tak lepší, pro nás všechny." Zavrčel.
"Jak myslíš. Jdi si.." Pokynula mu Alice. "Ale já zůstávám." Odfrkla si.
"Já taky. A nebude těžké přesvědčit Emmetta s Jasperem." Přitakala Rosalie. "A pochybuji, že ji Esmé tady nechá na pospas jako ty." Zavrčela.
"Dělám jen to, co je nejlepší." Vzdychl.
"Ne Edwarde, děláš to co je nejlepší pro nás, ale co Bella? Ona je součást naší rodiny a my bez ní neodjedeme.." Prohlásila Esmé.
"Jaká je podmínka, aby jela s námi Bella?" Zeptala se, nejspíš Ara. To už jsem nevydržela a rozběhla se k nim. Nepodívala jsem se ani na jednoho z členů Cullenových, jen na Ara, který měl na tváři zamyšlený výraz.
"Vezmi si mou schopnost a nech je odejít." Prohlásila jsem.
"Hmm, blokovat schopnosti.. to by nebylo špatné.."
"Ne Bello!" Vřískla Alice.
"To nám nemůžeš udělat." Pokračovala Rosalie.
"Já vám říkala, že nemáte pro mě jezdit. Není to správné. Měli jste žít zase normální život jako předtím." Okřikla jsem je.
Alice se jen hystericky zasmála. "Normální? Upíří život je normální? Prosím tě.. Jsi člen naší rodiny, jak bychom mohli žít dál bez tebe.." Zamračila se. "Jsi jednou z nás." Souhlasila Esmé. Rosalie jen přikyvovala. Do Edwardovi tváře jsem neměla odvahu se podívat. Zakazovala jsem si to. Nemohla.., ale přesto jsem to udělala.
Neviděla jsem žádný smutek nebo lítost, ale vztek. To mě zmátlo. Okamžitě jsem od něho odtrhla oči – sice z námahou, ale odtrhla, a podívala se zpátky na Ara.
"Tak co tomu říkáš?" Ignorovala jsem ostatní.
"Myslím, že by to šlo." Souhlasil s mou nabídkou.
"Ne Bello.." Ozval se Carlslie, který přišel s pracovny. "Dohodl jsem se s Marcusem, že nás pustí pod podmínkou, která mi přišla docela vyhovující." Stoupl si přede mně a chytl mě za ruku. Tázavě jsem se na něho podívala.
"Jen mi věř." Zašeptal. Ostatní nechápavě přihlíželi, krom Edwarda, který už tušil o co jde.
"Myslím, že to není dobrý nápad." Prohlásil. Bylo to poprvé, co přede mnou promluvil. Carlslie ho však ignoroval a táhl mě od ostatních. Odvedl mě kdesi ven, aby nás ostatní neslyšeli.
"Co chceš dělat?" Zeptala jsem se a šla pořád za ním.
"Budeme bojovat." Ztuhla jsem.
"Ne!"
"Bello, je to ten nejlepší.."
"Ne!" Skočila jsem mu do řeči. "Nechci aby se vám něco stalo. Nechci bojovat s Arem." Nesouhlasně jsem kývala hlavou.
Uchechtl se. "Nebudeme bojovat s Arem. Jen splníme úkol, který jsi měla udělat ty." Opakovala jsem si poslední měsíc. Ano! No jasně,...novorozenci. To by neměl být takový problém.
"Novorození?" Zeptala jsem se, i když jsem věděla, že to tak je.
"Ano. Je jich dost, ale myslím, že bychom to mohli zvládnout."
"Kolik jich je?"
"Bello.."
"Tak kolik?"
"Asi padesát." Sklopil hlavu.
"Dobře. Půjdu s vámi."
"Ne. Ty nepůjdeš, tohle si musíme dobojovat sami. Bojovat o
tebe."
"Nedovolím aby se vám kvůli mně něco stalo."
"Nestane."
"Ne. Prostě ne." Odmítala jsem.
"Ty jsi tak tvrdohlavá."
"To neslyším poprvé." Odfrkla jsem si.
"Pak už další možnost není.."
"Ale je. Odejděte beze mne. Stejně tak jako jste žili předtím, než jste mě poznali."
"Bello.. Edward bez tebe neumí žít.."
"Blbost. Nesnáší mě." Dodala jsem z jistotou.
"Nesnáší? Jak jsi na to přišla? Když jsi utekla málem se zbláznil, pořád tě hledal a když jsi se neobjevila nepromluvil s nikým jediné slůvko. Miloval tě, chtěl tě zpátky, ale zároveň byl zklamaný z toho že jsi ho opustila, že jsi mu nic neřekla. Teď s tebou nemluví, protože si myslí, že ho nechceš. Že si myslíš, že tvůj život bude bez něj lepší. Mrzí ho to. Po tom věčném hledání..."
"On.. mě .. miluje?" Začala jsem vzlykat.
"Víc, než svůj život." Řekl, ale po chvíli dodal. "Proč prosímtě mluvíš se mnou? Jdi za ním. Jděte si to mezi sebou vyřídit. Ať vás mám z krku." Zkusil zavtipkovat. Lehce jsem se usmála a rozběhla se zpátky.
"Kde je Edward?" Zeptala jsem se Alice, kterou jsem potkala v hale.
"Odjel." Zašeptala smutně a sklonila hlavu.
"C..cože?"
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDUcítila jsem pálivou bolest, přesně tam, kde měla Samantha přiložené své ruce a skácela se k zemi. Neomdlela jsem, ale neuměla jsem vnímat okolí. Slyšela jsem jen skřípavé zvuky, které byly pravděpodobně jen v mé hlavě.
Klesla jsem na kolena a rukama si držela uši, když mě někdo popadl za rameno.
"Bello.." Slyšela jsem ten nádherný sametový hlas. Neodpověděla jsem. Ne, proto, že jsem nechtěla, ale nemohla jsem. Neměla jsem sílu ani chuť.
"Co tady sakra děláte? Carlslie?" Zařval Aro, a já si všimla, že nás je tu více, než jsem předpokládala. Byli tu všichni Cullenovi až na Rose.
Emmett s Jasperem se vrhli na Samanthu. Carlslie s Esmé šli za Arem.
"Isabello, co to má znamenat?" Naráz pohlédl ke mně.
"Mmm" Zamumlala jsem a dál se svíjela v bolestech.
"Edwarde, myslím, že se trápí." Objevila se vedle mě Alice. Edward stál celou dobu vedle mě a na tváři měl zmučený výraz.
"N-nech-t-e j-ji" Okřikla jsem Emmetta a Jaspera, kteří drželi Samanthu.
"Bells, co se děje?" Šeptal vedle mě Edward. Vše naráz skončilo. Bolest, která mě spalovala zaživa pohasla a já se konečně mohla postavit na nohy. Okamžitě jsem se rozběhla za Samanthou.
"Pusťte ji. Hned!" Zařvala jsem. Jasper a Emmett na mě hodili nechápavé pohledy. Stála jsem na svém. Po chvíli ji pustili.
"Co to děláš Bello? Vždyť ona tě chtěla zabít." Zavrčel Edward, který najednou stál u mě.
"Nechtěla." Otočila jsem hlavu na něho a věnovala mu nenávistný pohled. "Požádala jsem ji, aby mi vymazala paměť. Abych na vás zapomněla, abych se netrápila. Aby vy jste mě netrápili. Abych zapomněla na tebe! Nenávidím tě!"" Křičela jsem, ale nepodívala se mu do očí, protože jsem se bála co v nich spatřím.
Rozběhla jsem se do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře, větší silou než obvykle a chtěla se posadit na postel, jenže tam už někdo seděl. Byla tam Rosalie.
"Rose?" Nevěřícně jsem se dívala do toho andělského obličeje.
"Bello... Proč... jsi nám.. to udělala?.. Proč jsi to udělala Edwardovi?" Vzlykala. Posadila jsem se vedle ní.
"Musela jsem... jinak by vás Volturovi ..." Nechala jsem větu nedokončenou. Zděšeně se na mě podívala.
"Takže, to .. nebylo mnou?" Pozvedla jsem obočí.
"Cože? Rose, .. proboha. Co to tady plácáš?" Položila jsem svou chladnou ruku na její rameno a utěšovala ji, i když to bylo divné. Sama jsem neměla kdoví jak dobrou náladu.
"Já Bello.. promiň." Omlouvala se.
"Za co prosím tě? Vždyť jsi nic neudělala. Já jsem to zpackala. I když toho neumím litovat. Bylo to nejlepší, co jsem pro vás mohla udělat. Nechtěla jsem vás vtáhnout do toho co je mezi mnou a Arem. A nechtěla jsem vás vystavit nebezpečí. Ostatně.."
"Ty se s Arem znáš?" Vyhrkla.
"Já. Myslím, že teď není vhodná chvíle na vysvětlování, ale stačí, když ti řeknu, že každý má svou temnou minulost?" Přikývla a objala mě. Rosalie mě právě objala. Opakovala jsem radostí a přitisknula ji k sobě ještě víc.
"Jsem ráda, že jsme tě zastavili, než tě ta mrcha stihla zabít." Hystericky se zasmála.
"Eh. Tak to není Rose. To já chtěla."
"Ty jsi chtěla aby tě zabila?" Odtrhla se ode mě a nahodila nechápavý výraz.
"Ne. Aby mi vymazala vzpomínky. Nechtěla jsem žít s tou bolestí. Neuměla jsem s tím žít. Ten měsíc pro mě byl úděsný. Žít bez vás, bez Edwarda, bez mého života, který skončil jakmile jsem vás opustila." Začala jsem vzlykat. Tentokrát to byla Rosalie, která mě utěšovala.
"Bello. Teď jsme všichni tady s tebou. Ať to dopadne jak to dopadne, vždy budeme při tobě."
"Díky, Rose. Jsi hodná." Chtěla jsem se usmát, ale nepodařilo se mi to. Vyšel s toho škleb.
"Měli bychom jít za ostatníma." Řekla, usmála se a vzala mě za ruku s domněnkou mě dostat z pokoje.
"Ne. Nikam nejdu."
"Ale Bello..."
"Ne Rose. Ty nevíš, co jsem řekla Edwardovi." Začala jsem zase vzlykat. Sedla si zase vedle mě.
"Ať jsi mu řekla cokoliv. Nemyslela jsi to tak." Konejšila mě.
"A-ale.." Namítala jsem.
"Ne Bello! Prostě tam půjdeš. Po dobrém, nebo po zlém. Vyber si." Nasadila přísný tón.
"Nejdu."
"Bože, Bello. Jsi tak tvrdohlavá." Povzdychla si. Sklopila jsem hlavu a dala si ji mezi kolena.
"Je ti něco?" Vyhrkla Rosalie.
"Ne. Nic. Jenom jsme ve Volteře a asi nás všechny zabijí. Miluju někoho, komu jsem řekla že ho nenávidím a on mě určitě nenávidí taky, za to co jsem mu řekla." Nadávala jsem sarkasticky.
"Edward tě miluje. Nedokázal by tě nenávidět. Nedokázal by se na tebe ani na chvíli zlobit, natož tě nenávidět." Protočila očima.
"Ale ty to nechápeš.."
"Bello.." Vzdychla. Chtěla jsem si lehnout na postel a zabořit hlavu do polštáře, ale najednou se pode mnou zvedla zem a já byla v Rosaliném náručí.
"Co to děláš?"
"Jak jsem říkala. Buď po dobrém nebo po zlém. Vybrala sis." Odfrkla si. Rosalie byla silnější než já, takže nemělo smysl se bránit.
"Dobře. Půjdu, ale dej mě zpátky na nohy." Svolila jsem.
"Neutečeš?" Ujišťovala se.
Neměla bych sílu.
"Ne."
Položila mě a já konečně ucítila pevnou zem pod nohama.
"Kde jsou teď?" Zeptala jsem se. A obě jsme zamířili ke dveřím.
"Edward.." Píchlo mě u srdce. "Promiň." Omluvila se.
"V pohodě." Zalhala jsem, ale neskočila mi na to.
"Říkal, že potom máme přijít do společenské haly." Řekla, popadla mě za ruku a vedla mě tam.
"Ty to tady znáš?" Podivila jsem se.
"Každý má svou temnou minulost." Citovala a usmála se. Úsměv jsem ji s radostí opětovala, ale náhle mě přešel, když jsme dorazili mezi ostatní.
Stáli tam všichni Cullenovi, včetně Edwarda - kterému jsem se nemohla podívat do očí, neboť by mě to ještě víc drtilo, taky Volturovi – Aro, Caius, Marcus, Samantha, Jane a Alek, kteří se na mě mračili.
Když jsme s Rosalie vstoupili, všichni ztuhli a zadívali se na mě s otázkami v očích. První promluvil Aro, který prolomil to trapné hrobové ticho a přistoupil ke mně.
"Co to má znamenat Isabello?" Zeptal se. "Odkud znáš Cullenovi?"
Přestala jsem dýchat a vykulila jsem oči. "Ty.. je znáš?" Zakoktala jsem pořád neschopná dýchat.
Usmál se, ale jeho vážnost ještě nezmizela. "Cullenovi? Ano. Carlslie je můj dobrý vegetariánský upíří přítel." Odpověděl a pohlédl na něho, mezitím co jsem já pokukovala jedním okem po Edwardovi. Jeho umučený výraz mě spaloval zaživa.
"Ať tak či tak.." Začal znovu Aro. "Odkud je znáš ty?" Zeptal se znovu a zpátky na mě upřel své krvavé oči. Teprve teď jsem si vzpomněla, že mé vypadají stejně.
Po dlouhé době jsem se nadechla, ale i přesto mi bylo těžko.
"Už jsem ti o nich říkala." Vzdychla jsem a opatrně si každého prohlížela. "Ještě předtím, než jsem tě o to požádala." Upřesnila jsem, když na mě hodil nechápavý výraz.
Vzpomněl si. "Oh, aha. Já netušil, že mluvíš o nich." Ukázal hlavou na Cullenovi.
"A teď když dovolíš Rosalie..." Obrátila jsem se k ní. "už půjdu." Otočila jsem se a chtěla odejít do pokoje, jenže mě popadla za rameno chladná ruka, kterou jsem moc dobře znala. Patřila osobě, které jsem ze všech nejvíc ublížila a dlužila vysvětlení.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDChvíli jsem ještě stála na místě a dívala se do zrcadla na tu mě neznámou osobu. Isabellu Volturovou a potom jsem se rozhodla.
Udělám to. Bude to sice bolet, ale potom už nebudu nic vědět. A to bude na tom asi to nejhorší. Já se s tím trápit nebudu, ale co ostatní? Vážně jsem tak sobecká? Možná, ale já už nejsem ta Bella co jsem byla. Ale co Edward? Co se stane potom?
V hlavě jsem mělo plno otázek, které se ještě znásobovali, když jsem vyslovovala další a další. Bylo to děsivé.
Opatrně jsem otevřela dveře od pokoje, protože vrzali a vešla jsem do chodby, kde zrovna procházela jedna služka.
"Ehm, můžete mi prosím zavolat Ara?" Zeptala jsem se služky, která zrovna skládala prádlo.
"Oh, jistě. Pojďte za mnou, paní" Oslovila mě a zavedla mě k jeho kanceláři. Ani nevím, jestli to byla kancelář, spíše jen taková místnost, která měla stěny plných knížek a uprostřed byl krb. Přesně naproti dveřmi byl stůl s velkou, koženou židlí.
"Pane, Isabella by si s vámi chtěla promluvit." Uklonila se a odešla.
"Jistě, pojď dál Isabello." Pozdravil mě a pokynul ať si sednu.
V téhle místnosti bylo kupodivu chladno. Mezitím si pootevřel knížku a začal ji číst, ale já věděla, že mě poslouchá.
"Aro, mám takovou menší prosbu a myslím, že by mohla posloužit obou z nás." Začala jsem. Když neodpovídal, pokračovala jsem dál. "Dobře. Chtěla bych vymazat paměť. Samozřejmě, jen můj pobyt ve Forks." Upřesnila jsem.
Chvíli zapřemýšlel, potom zavřel knihu a řekl. "Myslím, že to je dobrý nápad. Chceš to teď, nebo později?" Zeptal se.
Nedokázala jsem odpovědět. Kdybych to odložila na později, potom bych určitě zase z toho vycouvala, ale teď to bylo moc brzy. Nebyla jsem na to připravená.
"Měsíc?" Zeptal se.
Přikývla jsem. Bylo to dost na promyšlení, ale málo na smíření s tím, že tu krásnou, bledou a dokonalou Edwardovu tvář nikdy neuvidím a ani si na ni nevzpomenu nebo hůř, nebudu vědět, že existuje.
"Domluvím se Samanthou ať se na to připraví." Usmál se nad mým souhlasem a znovu otevřel knihu.
"Tak, já půjdu. Ještě jednou děkuji." Usmála jsem se a zvedla se židle.
"Můžu se zeptat?"
"Jistě."
"Co tě vlastně přimělo k tomuto rozhodnutí?" Trefa. Měla jsem mu říct pravdu? Možná, ne, ano? Stejně nemám co ztratit.
"No, já jsem poznala jinou upíří rodinu – vegetariánskou. Zamilovala jsem se do jednoho kluka a teď na něho neumím zapomenout." Jména jsem nemohla prozradit, to bylo příliš. Vlastně, teď jsem toho litovala.
Jen přikývl.
"Ještě jednou děkuji, ale pořád jsem naštvaná kvůli té krve."
"Cože?" Nechápal.
"Nevím, proč jste mě do toho museli nutit." Sklopila jsem hlavu.
"Isabello, co to tady plácáš? Jasně jsem přikázal Marcusi, že tě nemá do ničeho nutit." Vykulila jsem oči. Takže ty všechny řeči, že mu to Aro poručil byli jen tak do větru?
"Takže, tys mu nepřikázal, že mám vypít lidskou krev?" Zavrčela jsem.
"Nic takového." Tvářil se stejně vyděšeně jako já.
"To je hajzl." Sykla jsem a okamžitě se rozběhla ke dveřím.
"Isabello!" Volal za mnou Aro. "Neudělej nějakou hloupost." To bylo poslední co jsem slyšela.
Málem jsem se v hradě, ztratila, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Myslela jsem jen na to, že se pomstím Marcusi. Hajzl. Jak mi to mohl udělat. Takový ničema. Klela jsem.
Nenašla jsem ho. Okamžitě jsem utekla do pokoje, zpátky si sedla do kouta a jen vyčkávala na zítřek. Nechtěla jsem myslet, ani jsem si to nepřipustila. Rozhodla jsem se a tak to i bude.
Uplynuli dva měsíce a já si vedla pořád stejně. Každý den jsem jen seděla v koutě zavřená ve svém pokoji a přemýšlela o Cullenových a Edwardovi. Až jednou odpoledne si mě Aro zavolal do své ‚Kanceláře‘.
"Ahoj Isabello." Pozdravil.
"Ahoj Aro."
"Jak jsem včera říkal. Dneska budeš zbavena vzpomínek. Pořád na tom trváš?" Zeptal se.
"Ano." Odpověděla jsem.
"No, dobrá. Dnes – asi za hodinu, tě čekám já a Samantha ve společenské hale, kde se spolu odebereme do komnaty a ona ti vymaže paměť." Pokračoval. "Budeš si pamatovat vše, kromě Forks." Částečně se mě zeptal.
"Souhlasím."
"Dobře, můžeš jít." Pokynul mi.
"Ehm Aro?" Zeptala jsem se ještě dřív, než mohl cosi udělat.
"Ano Isabello?"
"Vyřídil by jsi Marcusi, že je to hajzl?" Pečlivě jsem řekla každé slovo.
S úsměvem na rtech přikývl. Otočila jsem se a zmizela. Měla jsem spoustu času, takže jsem se rozhodla prozkoumat hrad.
Nehledala jsem nic konkrétního, prostě jsem šla pořád rovně, nebo jsem zahnula do nějaké slepé uličky, když jsem uslyšela dva hlasy za velkými kovovými dveřmi.
"Tohle nemůže být pravda!" Křičel jeden hlas.
"Jak vidíš, tak je. Máš to tady černý na bílím." Vřískl ten druhý.
"Má pravdu." Přidal se někdo.
"To je nesmysl, vždyť to není možné." Nedal se odbýt.
"Bohužel je to tak. Aro má skutečně dítě."
Ztuhla jsem. Aro a .. a dítě? Tohle není možné. Vždyť on je upír a upíři nemůžou mít děti, teda pokud.. pokud to dítě neměl s člověkem. Poslouchala jsem dál.
"Ano. Sám to neví. Nikdo neví kdo to je. Nikdo neví, jestli to je kluk nebo holka. Nikdo neví nic." Řekl spokojeně kdosi.
"Víš, jaký to bude skandál?" Nadával nějaký písklavý hlas. Zřejmě to byla žena. "Když se všichni dozví, že Aro má ..dítě?"
"Počkat." Nastalo ticho. "Někdo nás poslouchá." Řekl o něco tišeji, když v tom se rozletěli dveře.
Stála jsem tam jako socha. Byl tam Marcus. Jen jsem přimhouřila oči a okamžitě se rozběhla do pokoje, kde jsem se zamkla, ale věděla jsem, že je to zbytečné. Dveře se rozletěli.
"Co jsi slyšela!" Křičel na mě Marcus. Byl asi tři metry ode mě, a tak jsem viděla všechnu tu nenávist v očích, kterou ke mně cítil.
"Všechno! Úplně všechno! Ale to ti může být jedno, protože za necelou hodinu mi budou promazávat paměť." Vztekala jsem se a přistoupila k němu, tak, že jsme byli od sebe jen půl metru. "A to s tou krví si odskáčeš." Zavrčela jsem a odhodila ho pět metrů dál. Jen narazil do stěny a spadl na podlahu, když v tom se ve dveří objevil Aro.
"Co to tady sakra děláte?" V očích se mu objevil hněv.
"Je to pravda?" Ptal se Marcus, když se zvedl ze země.
"Co myslíš?"
"Vážně ji chcete promazat paměť?" Ušklíbl se.
"Ano. Vlastně, chtěla to sama." Řekl a otočil hlavu na mě. "Je čas Isabello." Usmál se, a já postoupila o dva kroky k němu.
Šli jsme s Arem do haly, kde nás čekala Samantha. Marcus už dál nepromluvil. Myslím, že byl spokojený s tím, co se stane. Já na vše zapomenu a on mě bude mučit dál.
"Samantho." Pozdravil jí Aro.
"Aro." Opětovala mu pozdrav.
"Tohle je Isabella." Představil mně.
"Ano, já vím." Usmála se.
"Dobře. Marcusi můžeš jít." Pokynul a Marcus, sice s námitkami, ale odešel.
Byla jsem jako na jehlách. Skoro jsem neslyšela. Byla jsem nervózní, vyčerpaná a zároveň naštvaná. Třásla jsem se, a kdybych nebyla upírkou asi by se ze mě lil pot.
Potom jsme zamířili do nějaké temné komnaty. Nebylo tam jediné okno, které by dodávalo slunce světlo. Všechny stěny byly z kamene. Tohle místo bylo až přespříliš vhodné na nějakou tajnou činnost.
Samantha si stoupla přímo doprostřed komnaty a pokynula ať přijdu blíž k ní.
"Chceš to bezbolestně?" Zeptala se a své ruce přiložila k mým spánkům, tak aby se jich téměř dotýkala.
"Co nejmíň to půjde." Souhlasila jsem.
"Dobře. Budeš dělat přesně to, co ti řeknu ano?"
"Ano."
Zavřela oči a začala se soustředit na své ruce, které se víc a víc přibližovali k mé hlavě.
"Mysli na to, na co chceš zapomenout." Přikázala mi. Myslela jsem na Forks, na mé rodiče, školu, Cullenovi a v neposlední řadě na Edwarda.
Seběhlo se vše tak rychle. Cítila jsem, jak se její ruce dotkly mých spánků, když v tom se otevřeli dveře a v nich stál Edward. "Nééé!" Zakřičel. Ale už bylo příliš pozdě.
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDOtevřela jsem si okýnko u toho červeného Mercedesu, kterým jsme jeli nepřetržitě dvě hodiny a dýchala ten jemný, čerstvý vzduch, který si hrál s mými vlasy. Bylo to příjemné. Zavřela jsem oči, opřela hlavu o sedadlo a na nic nemyslela. Nechávala jsem se unášet tím příjemným vánkem a klidem, který brzy skončí.
Dojeli jsme na náměstí, kde bylo neskutečně hodně lidí – asi něco slavili a vystoupili z auta.
"Pojď za mnou" Přikázal mi Marcus a já se vydala za ním.
Náměstí bylo neuvěřitelně živé. Všichni tančili, poskakovali nebo zpívali do rytmu hudby, která tam hrála. Bylo kolem půlnoci, ale vůbec na to nevypadalo, protože všude byla blikající světélka, které lidi drželi a hýbali s nimi do rytmu, takže tam bylo ostré světlo.
Marcus zamířil ke starému hradu, který stál kousek od nás. Byla to Volteira. Byla úplně stejná, jakou jsem si jí pamatovala, než jsem odcházela. Velké, zastaralé dveře a několik dřevěných oken nešlo přehlédnout.
Třikrát zabouchal na dveře, které se po chvíli otevřeli a my do nich vešli. Byli jsme ve velké místnosti s neuvěřitelně vysokým stropem a uprostřed ní byli schody, které vedli do dalších místností.
"Zůstaň tady." Řekl, vyšel po schodech nahoru a za necelou vteřinu zase byl zpátky i s Arem.
"Isabello." Usmál se a objal mě. Když jsem tady ještě žila, Aro se o mě staral. Byl něco jako můj otec. Ulevilo se mi. Byla jsem radši s Arem než s Marcusem, který byl tak nepříjemně příjemný. "Tolik se nám po tobě stýskalo." Špitl mi do ucha.
Předstírala jsem radost. Když mě pustil, popadl mě za ruku a táhl do nějaké místnosti.
"Kde to jdeme, Aro?" Zeptala jsem se, když jsme se zastavili před velkým stolem, kde sedělo pár známých lidi.
Byl tam Marcus, Jane a její dvojče Alek a také Caius. Dvě židle byli volné.
"Sedni si."
Sedla jsem si mezi Jane a Aleka, protože to bylo jediné volné místo. Aro, si zabral své původní místo.
"Sešly jsme se tady, abychom zahájili radu ohledně Isabelly. Správně?" Promluvil ke mně. Přikývla jsem. "Všichni jsme rádi, že se k nám zase Isabella vrátila, i když jsme ji musely předtím .. jak bych to řekl, vyhodit." Pokračoval.
Ohlédla jsem se po místnosti a zaregistrovala Janin nepříjemný pohled, kterým mě spalovala od chvíle, kdy jsem vedle ní usedla.
"Potom jsem si to, ale rozmyslel a chtěl tě zpátky" Usmál se na mě, pak se ale jeho výraz změnil. "Ale, ty jsi nechtěla. Myslel jsem, že když tě pošlu s tvými falešnými rodiči do Forks, změníš názor a vrátíš se k nám. Náhle jsi začala pít vegetariánskou krev a tohle bylo nepřípustné." Zavrčel, ale pokračoval. "Poslal jsem za tebou Marcuse, který tě bohužel nenašel..."
"Ještě si zapomněl dodat, že jsi zabil moje - jak ty říkáš ‚falešné rodiče‘." Zavrčela jsem a semkla pěsti.
"O čem to mluvíš?" Zatvářil se nechápavě.
"Copak jste to nebyli vy?" Nepřestávala jsem být zuřivá.
"Hannah a Dick jsou mrtví?" Na obličeji se mu objevil zděšený výraz. Že by to nevěděl? Vždyť, ale Voltuoriovi jsou neinformovanější upíři. Pokud, by někdo nechtěl aby to věděli. Někdo z nich tady...
Je to přesně týden co jsem ve Volteře a já začínala hládnout. S Arem jsme se ještě o tom nemluvili, ale předpokládám, že mě budou nutit pít lidskou krev. Já však trvám na svém.
Kdosi zaklepal na dveře mého vlastního pokoje.
"Dále" Zamumlala jsem. Seděla jsem v rohu pokoje, ruce omotané kolem kolen a třásla jsem se. Oči jsem měla temně černé.
Do dveří vešel Marcus.
"Nazdar Bellinko" Pozdravil mě. Věděla jsem, že to dělá naschvál. Byl ten, který mě po návratu nesnášel společně s Jane.
"Co chceš?" Zeptala jsem se drze a nevěnovala mu jediný pohled.
"Jdeme na lov, holka. Aro říkal, že přijeli nějací turisti..."
"Nebudu lovit lidi." Skočila jsem mu do řeči a sklopila hlavu. Nebudu a ani nemůžu. Nemůžu to udělat Edwardovi. Radši se budu trápit a budu žíznivá, než znovu okusit lidskou krev.
"Jak jsem říkal před týdnem. Nikdo se tě na to neptá, tohle je rozkaz!" Řekl hrubě a chytl mě za loket s tím, aby mě postavil na nohy. Nedala jsem se.
"Radši tady zkysnu, než abych měla jít lovit lidi." Zavrčela jsem a bouchla do něho.
Zasmál se. "Nejsi naivní, jak jsem si myslel." Téměř zavrčel.
"Ty jsi ještě naivnější.." Pokračoval a rozchechtal se na celou místnost. "Ty si myslíš, že tě tady necháme na pospas? Ani náhodou. Dohodl jsem se s Arem a řekl – bohužel nerad, že musíš okusit lidskou krev. I kdyby tě to stálo život. Promiň Bello, ale nemáš na výběr. Musíš mít sílu abys mohla likvidovat novorozené.." Pohrozil a tentokrát jsem mu nemohla vzdorovat, protože mě popadl tak silně, že by normálnímu člověku urval rameno.
"N-novorozené?" Vykulila jsem oči. Neodpověděl.
Táhl mě celou cestu za sebou, dokud jsme nevyšli na kopec, kde mě pustil. Ucítila jsem ty vůně. Ucítila jsem lidské kořisti, bohužel žádné zvířecí, které bych mohla využít.
"Nesnaž se ovládat, stejně tomu propadneš" Znovu se zasmál. Musím to zvládnout. Musím.
Ucítila jsem lidský pach. Doufala jsem, ... doufala, ale marně.
Okamžitě jsem se rozběhla k jednomu muži, který šel po nějaké pěšince a skočila na ně ho. Potom jsem si uvědomila, že moje zuby, jsou zapíchnuté v jeho krku a sají jeho krev.
Když jsem ho zabila, skláněla jsem se nad jeho vysátým tělem a vzlykala. "Proč?"
"Musela jsi, Bello." Řekl klidným tónem Marcus, který tomu celému cyklu přihlížel a položil ruku na mé rameno.
"Udělali jste ze mě stvůru." Zakřičela jsem a jeho ruku smetla z mého ramena. Bylo mi ze sebe zle. Propadla jsem tomu, znovu. Co to se mnou bylo? Vždy jsem se uměla ovládat, vždycky.
"Je to naše přirozenost." Snažil se mě uklidňovat, ale zřejmě se mu to nedařilo.
"Možná, ale dá se žít i s čistým svědomým."
Podle jeho zmučeného výrazu jsem pochopila, že jsem se ho dotkla, ale nelitovala jsem toho.
"Ty nevíš jaké to je okusit lidskou krev, když jsi někomu slíbil, že to nikdy nezkusíš. Nevíš jaký to je pocit, zradit. Nevíš!" Začala jsem doslova pištět. Bylo mi jedno, že nás můžou slyšet ostatní turisti, tentokrát jsem byla stvůra. Ubohá stvůra, která zabila nevinného člověka, který měl určitě rodinu, jako já - kdysi.
"Pojď Bello. Půjdeme." Natáhl ke mně ruku.
"Neříkej mi Bello!" Zavrčela jsem. "A půjdu sama." Špitla jsem a vyrazila jsem zpátky k hradu, přímo do pokoje, kde na mě dolehl pocit nenávisti k Volturovýma hlavně k Marcusovi.
Byl odporný. Hnusil se mi před očima. Věděla jsem, že jen plní příkazy od Ara, ale nějak se tomu nebránil. Věděla jsem, že tohle je jen teprve začátek, ale to co jsem udělala bylo to nejhorší.
Kousek ode mne bylo okno, kterým prosvítalo slunce. Připomínalo mi to Edwarda. Okamžitě jsem vzala deku, která ležela na posteli kousek od mých nohou, a zavěsila ho na okno tak, aby byla celá místnost zahalena do tmy.
Když jsem to udělala, prudce jsem se otočila a spatřila se v zrcadle. Tohle mě porazilo jako náklaďák. Viděla jsem před sebou stvůru s krvelačnými oči a vražedným pohledem. Ta stvůra jsem byla já.
Tohle ze mě udělali. Ne! Nemohla jsem vinit jenom je, byla to hlavně má vina. Kdybych se ovládla, kdybych byla dostatečně silná a myslela na Edwarda a Cullenovi, možná by se to nestalo. Jenomže pomyšlení na ně, mě dělalo ještě slabší, než jsem byla a to jsem nemohla dopustit.
Jediná možnost a lék na to, abych byla silná a nezávislá, bylo zapomenout na vše. Měla jsem tři možnosti; Zapomenout a nechat si vzpomínky, nezapomenout a trápit se nebo – a to bylo asi to nejlepší řešení, zapomenout úplně a žádné vzpomínky nemít.
Věděla jsem přesně za kým jít, a byla jsem si stoprocentně jistá, že všichni budou souhlasit...
† 10. 03. 2011 | kód autora:
JHDUtíkala jsem na letiště. Nevím jak dlouho mě spalovala bezmoc, která mě popadla, jakmile jsem utekla od mé rodiny, ale věděla jsem,že mi to patří.
Nelitovala jsem toho, byla jsem až moc sobecká na to, abych si uvědomovala jak moc jim ubližuji. Ale věděla jsem, že je to tak správné. Radši bych trpěla, než abych svou rodinu ohrozila.
Znala jsem Ara moc dobře, takže moje představy, jak by jim mohl ublížit byli vystihující, ale děsivé.
Letištní hala byla velká. Řekla bych, že větší než Forks, ze kterého jsem utíkala.
Postavila jsem se před tabuli a hledala let do Itálie, který mi jel – jak jsem zjistila, za necelou půlhodinu.
V duchu jsem se modlila, aby on nepřečetl dopis dříve, než odletím, protože jak jsem ho znala, nikdy by mě nepustil.
Bolelo mě to. Bolelo mě myslet na ně. Nemohla jsem si odpustit, jak jsem se vytratila a zanechala jen bezcenný dopis, ve kterém se ani nedali popsat nebo vysvětlit ty všechny city, které jsem k nim cítila a ty se nikdy nezmění.
Vždy budu vzpomínat jen v dobrém.
Když jsem konečně usedla do letadla, které mělo půlhodinové zpoždění, veškeré ty hezké vzpomínky se vytratili v jedné vteřině a ve mně zbyla jen zášť k Voltuirrovým.
Seděla jsem na sedadle s číslem dvaadvacet, které bylo mé oblíbené – už z důvodu, že tohle číslo měl můj oblíbený song, vedle jednoho muže, který měl obličej zabořený do novin a rozhořčeně si je četl.
Kupodivu jsem necítila žádný lidský pach, který měl z něho vycházet a to mě vyděsilo.
Ovšem za pár minut jsem na to úplně zapomněla. Dala jsem si do uší sluchátka od mého volkmana a stiskla dvě dvojky.
Rázem začala hrát ta uklidňující píseň a ještě než jsem se ponořila do světa fantazie, uvelebila jsem se tak, abych mohla předstírat spánek a zároveň nerušit toho pána vedle mě.
Chvíli jsem přemýšlelo o Volteře, ale potom jsem se rozhodla užívat svobody, která mi pomalu mizela před mýma jantarovýma očima.
Věděla jsem, že se nikdy nesmířím s představou, že se mne bude netvor jako dřív, ale nic jiného mi nezbývalo.
Hlavu jsem si opřela o sedadlo a zaposlouchala se do cizích rozhovorů.
Slyšela jsem jednu dámu, která si stěžovala na svou dnešní kombinací oblečení, malé děti, které pořád mluvili o své vysněné dovolené v Itálii, nebo jednoho pána, který laškoval s letuškou.
Povzdychla jsem si.
Chtěla jsem taky takový jednoduchý lidský život, ve kterém bych se nestarala o to, jestli vejdu na slunce celá zahalená a nikdo nepozná, že jsem upír.
Příliš jsem po tom toužila, abych si uvědomila, že je to nemožné. Byla jsem zamyšlená, když se vedle mě ozval tichá, známý hlas.
"Ahoj.. Isabello" Pozdravil mě kdosi a já svou hlavu natočila na pána vedle mě.
Z hrůzou jsem vykulila oči. Byl to Marcus. Celou dobu seděl vedle mě a já si ho nevšimla. To by vysvětlovala to, jak jsem nevšímavá. Chladně se uchechtl.
Zamračila jsem se. "Marcusi?" Zeptala jsem se nejistě.
"Takže, ty jsi na mě pamatuješ?" řekl sarkasticky a mračil se mnou. Pamatovala jsem si ho až moc dobře.
"No vlastně tady na tebe čekám. Prvně jsem si myslel, že jsi mi utekla, ale ono to tak není. Ty jsi se dokonce sama nabídla." Nevěřícně kýval hlavou. Zanechala jsem klidnou hlavu.
"Vidíš, jak umím překvapit?" Snažila jsem se o ten nejpřátelštější tón, na který jsem se zmohla, ale vyznělo to jako opak.
"Ještě nikdy jsem neviděl, tak nepředvídatelného upíra" Řekl naoko naštvaně. "Doufám, že počítáš se vším. Víš, že Ara nezajímá tvůj názor, natož nějaké podmínky" Pokračoval.
Můj obličej ztvrdl. "Vím" Ujistila jsem ho, ale ve skutečnosti jsem přemýšlela jak bych Ara, přesvědčila i když jsem věděla, že se to nestane. Ale naděje umírá poslední.
Po chvilce nahodil jiné téma.
"A co tě přivedlo zpátky k nám?"
Sakra. Nemohla jsem mu povědět o Cull .. o nich.
Musela jsem lhát. "Čistá zvědavost" Odbyla jsem ho a snažila se netvářit nervózně. Nevěřil mi.
"Ale no tak. Isabello" Pobízel mě a smál se.
"Nic ti do toho není"" Vřískla jsem na něho. Vteřinu mi trvalo než jsem si uvědomila, že v letadle nastalo nějaké ticho a všechny pohledy byli natočené směrem k nám.
Minutu jsme vyčkala a pokračovala dál.
"Už jedu za Arem. To snad stačí ne?" Zavrčela jsem.
Uchechtl se. "Ani zdaleka." Řekl a dál mě ignoroval.
I když jsem se pokoušela na něco se zeptat, jen mě odbyl tím, že na to máme celou věčnost a potom se začal smát.
Jeho nálada byla tak děsivá. Kdyby nebyla v letadle tolik svědku, ihned bych si to s ním vyřídila i když jsem věděla, že by to nedopadlo pro mě dobře.
Nebyla jsem pyšná na svou minulost, která mě doprovázela – a ještě bude, mým celým upírským životem, ale smířit jsem se s tím nedokázala.
A teď se to bude všechno opakovat. Zpátky do Volteirry..
Jakmile jsme přistáli, postavila jsem se do uličky a protlačovala se davem hrnoucím se k východu s Marcusem.
Tem mě celou dobu držel za loket, aby se ujistil jestli neuteču.
"Hele, je tohle nutné?" Zeptala jsem se zoufale.
Přikývl. Hystericky jsem se zasmála.
"Myslím, že ti teď uteču, když jsem jela přes půlku světa a zbavila se své svobody?"
Přesvědčila jsem ho. Rezignovaně pustil můj loket, ale jeho oči byli neustále upřené na mně. Ušklíbla jsem se.
Auto měl zaparkované na parkovišti ihned vedle letiště.
"Nasedni" Přikázal mi a já uposlechla. Nechtěla jsem si to dělat horší, protože jsem věděla, že vše řekne Arovi, který by s toho vyvodil potíže. Velké potíže.
Jeli jsme asi deset minut, když zase začal mluvit.
"Už se na tebe všichni těší." Řekl a zasmál se. Mě to vtipné nepřišlo.
"Bohužel nemůžu tvrdit to samé." Vyznělo to překvapivě až moc klidně na to, jak jsem doopravdy cítila. Byla jsem úplně vyřízená, nemohla jsem na ně přestat myslet. Hlavně na mou lásku.
"To taky po tobě ani nechceme. Stačí, když bude plnit rozkazy, které ti Aro dá a nebudeš nám dělat potíže, a my se k tobě budeme chovat, jako kdybys mezi nás patřila" Nepustil oči ze silnice, na které jsme se řítili stopadesátkou.
Natočila jsem hlavu k oknu tak, abych viděla ty šmouhy domů, kolem kterých projíždíme a nemusela se dívat do jeho krvavých očí.
"Nechci být jedna z vás." Odfrkla jsem si.
Zachechtal se. Lezlo mi to na mozek. Nemohl se alespoň chovat trochu nespokojeně, nebo třeba na mě řvát? Přišlo mi, jako kdyby všechno bral na lehkou váhu.
"To sis měla promyslet dřív. Teď jsi a budeš jedna z nás."
"To víš že jo.." Zamumlala jsem si pro sebe. Byla jsem si jistá, že to slyšel, protože se na jeho tváři objevil, ještě větší úsměv.
Zastavili jsme se u semaforu, který právě ukazoval červenou. Otočil hlavu ke mně.
"Isabello, Isabello" Naříkával. Teď jsem už měla opravdu chuť ho nakopnout. Zavrčela jsem. "Copak se ti nelíbí, když ti tak říkám?" Zatvářil se.
"Jmenuju se tak. Nic s tím nenadělám." Zalhala jsem. Nebyla jsem nadšená, že mě tak oslovuje, ale pořád lepší, než aby mi říkal Bella, protože Bella už neexistovala.
"A co tak Bella?" Píchlo mě u srdce, které mi přestalo tlouct před několika desíti lety.
"Ne. Bella je takové lidské. Nemám to ráda." Znovu jsem zalhala, ale jen polovičně. Lidské bylo, a to jsem na tom milovala.
"Takže bude Isabella Volturi." Vzdychl rozkoší, jakmile to jméno vyslovil.
"Isabella Volturi" Opakovala jsem. Tohle jsem nebyla já. Tohle byla má minulost, a teď i budoucnost...
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
